Garp od Zlatého Roxe

  S láskou ke zvířatům a vůbec přírodě jsem se narodila. Co vím z vyprávění, mojí nejoblíbenější hračkou, když jsem uměla sotva chodit byli brouci, žížaly, motýlci, slepýši a vše co se dalo venku potkat. Co si zase pamatuji já, vždy jsem toužila po domácím mazlíčkovi a nejvíce po pejskovi. Na toho jsem si ale musela pár let počkat. Rodiče "nepejskaři" moji lásku až tak nesdíleli a jejich argumenty, "pes v malém bytě", "nakonec bychom se o něj starali stejně my" apod., po několik let přebíjeli ty mé. Tak pejskovi předcházeli alespoň menší mazlíci.

  Mým prvním vysněným živým zvířátkem, když jsem byla ještě prcek, se stal modrý andulák Kvido. I když  po pár letech a po přečtení několika publikací o rozdílu mezi samcem a samicí se z něj vyklubala andulka Kvida :D.  Po čase jsme mu pořídili žlutou kamarádku Julču. Zanedlouho jsme se ujaly bílé andulky Filipky, u jejíž majitelky se objevila alergie a následně i žlutozeleného anduláka Dadáka, který vlétnul sousedům do bytu. Dodnes mi trošku vrtá hlavou, že na to rodiče, kteří původně nechtěli zvíře žádné, přistoupili a doma nám pár let létali 4 andulky. Bohužel nám nedopatřením obě žluté andulky uletěli, bílá zemřela a nejstarší první Kvido zůstal zase sám. A i když už to byl tlusťoch, který pár let nelétal, vydržel s námi ještě dlouho..Asi se mu u nás líbilo :).

  Po andulkách se u nás prostřídalo nespočet křečků džungárských. Měli jsme samečka i samičku, tak jsem párkrát do roka chodila do školy s kyblíkem plným mláďat a tam je rozdávala. Ani akvárko u nás nechybělo, tedy dokud  se mi ho nepodařilo rozbít.. A po křečkách následoval Osmák degu jménem Oskar, který s námi byl také hodně dlouho.

  A 6.10.1999 konečně svitla naděje. Známým se narodila 4 štěňátka Toy apricot pudla. Byli jsme se na ně podívat a okamžitě nás dostala nejmenší holčička, kterou jsme pojmenovali po mamince - Lerynka. Mě už bylo 12 let, ségře 9, rodiče jsme přesvědčily o tom, že už se o pejska dokážeme postarat, že je to malý pejsek do bytu, který nelíná a tentokrát naše argumenty přečily ty jejich. A tak zaznělo.."Za vysvědčení bude štěně".  Nakonec nám Lerynku přinesl ještě před vysvědčením Ježíšek:).

Více o první, krásné, úžasné Lerynce v sekci "In Memoriam".

  A nakonec nesmím opomenout koně. Prožila jsem krásný kus života a celou "pubertu" v Olšových vratech v jezdeckém oddíle. Téměř každé odpoledne, všechny víkendy i prázdniny jsem trávila s báječnýma lidma u koní. A nikdy na ty dny ani noci u ohně s kytarou nezapomenu. Jezdím od 13ti let, po pár letech jsem si udělala licenci a dvě sezony závodně skákala parkur. Bohužel je tento sport velmi časově náročný a při vysoké škole a brigádách už na koně moc času nezbývá. Ted se jezdím jednou za čas alespon podívat do bývalého oddílu a když mám štěstí, tak mi koně na vyjíždku půjčí:). Pořád doufám, že se ke koním někdy vrátím, protože mi moc chybí.

   V současné době máme zakrslého králíčka Lumpíka,kocoury brášky Rockyho a Ramba a hlavně salašího kluka, více o něm v sekci "Garp od Zlatého Roxe". Ale kdyby bylo po mém, tak máme doma minizoo:).